Noční šifrování

12. června 2015 se šest studentů milevského gymnázia a jejich přátelé sešli na milevském náměstí ve večerních hodinách, aby zažili dobrodružství ve hře s názvem Noční šifrovaná. Akci jsme organizovali já – Aneta Čunátová a moje spolužačka Marie Pichová (z nynější oktávy). Nejprve se začalo představením všech hráčů v podobě hry s frisbeem, poté byla vysvětlena pravidla a soutěžící dostali každý papír, tužku a baterku.

Abych přiblížila princip hry i Vám, kteří jste na akci nebyli nebo jste o ní neslyšeli, jde tedy o to, že hráči dostanou zašifrovaný vzkaz, který musí samozřejmě správně rozluštit, pokud se jim to povede, šifra je odkáže na místo, kde bude připravená další indicie. Takto pak postupují po stanovištích až do samotného konce. My jsme s Maruškou chtěly, aby hra měla i nějaké téma, takže jsme šifry ladily do příběhu o ženě, která kdysi žila v Milevsku v době upalování čarodějnic a tragicky byla za nevěru zavražděna na Šibeničním vrchu. Studenti měli zjistit podle hesel její životní příběh a v konci hry její jméno.

V devět hodin tedy byla předána první šifra a účastníci si začali lámat hlavy s jejím řešením. Ale dařilo se jim dobře, postupovali po dalších stanovištích, až zhruba v polovině přišel nečekaný zvrat, kdy v další obálce našli dopis, který jim sdělil, že se mají rozdělit na dvě skupinky. V této chvíli totiž začaly skupiny mezi sebou soupeřit o to, kdo bude v cíli první. Jenže hra začínala být ještě pestřejší. V další šifrovačce totiž stálo, že se skupinky mají roztrhnout ještě na tři menší. Jelikož se nás sešlo jen třináct a po dalším dělení už více lidí nezbývalo, musel někdo projít sám okolo hřbitova černočernou tmou. To už pak běhal mráz po zádech ledajakému odvážlivci. Naštěstí se ale nikdo neztratil. Skupinky se pak spojily zase na dvě a dorazily do cíle překvapivě obě nastejno.

,,Ale, co teď? ‘‘ ptali se nás kamarádi. ,,Kde je vlastně cíl?‘‘ Stáli jsme u atletického stadiónu na autobusové zastávce, nad hlavou se nám leskly hvězdy.

,,Hledejte,‘‘ řekla jsem jen a v duchu jsem se smála. Všichni se shlukli okolo vývěsní tabule a hledaly skryté jméno.

,,Ahá,‘‘ vykřikl Michal po několika minutách. Konečně si všimli ručně vyráběného plakátu kapely, která nesla jméno Magdaléna a byla tak úplně skryta v záplavě vývěsek koncertů, harmonogramu kina a ve spoustě letáků.  

A to byl úplný konec. Začali jsme hrát, když Slunce zapadalo a šli jsme domů, když Slunce vycházelo. Měly jsme dobrý pocit, ze společně strávené chvíle s přáteli, vyzkoušeli jsme se něco nového a hlavně se nám zase něco hezkého povedlo.

Začátkem školního roku 2015/2016 jsme pak připravili další díl naší šifrované. Byla o dost delší, složitější na terén a čas a i přes už špatné počasí, pár ztracených obálek a plavání pro cíl, který byl umístěn na hladině rybníka, jsme se bavili a užívali si šifrování.  A doufám, že jich ještě pár společně podnikneme.

 Posílám jedno šifrování i pro vás:

Ano blaho

Jedno drama školní klášterní dřiny

Praha spolkla pocit knihy

Ano opravdu

Nevím nic dějepis ukončen moc brzoučce ?