Snad mi laskavý čtenář odpustí jistý sentiment obsažený v následujících slovech:
Každý rok, co působím na střední škole, končí studium pro maturanty a začíná jim tzv. svatý týden. Pravda, výjimka by se našla, a tou byl rok 2000, kdy nikdo nematuroval, což bylo důsledkem přechodu základních škol z osmileté na devítiletou školní docházku. Poslední den ve škole se označuje jako Poslední zvonění. Každý rok je to znovu a znovu stejný program: "majáles", procházka školní budovou a loučení se s třídami a učiteli, poslední společný oběd v jídelně... Kažý rok mám pocit, že neodcházejí jen maturanti, ale i něco ve mně... Je to den, kdy naposledy neplatí titulek článku, který v některých letech tvořím společně se studenty: WAY WE WERE (s prominutím vypůjčený), který znamená "Takoví jsme byli (ale už nejsme)". Ten den, maturanti ještě takoví jsou, následující den už nebudou...
Na počátku letošní třídy 4.A byla prima (2019-2020). Po dokončení sekundy se žáci, kteří u nás právě dokončili povinnou docházku, spojili s přijatými žáky do 1.A (2021-2022). Všichni pak společně studovali až do 24. dubna 2025, kdy nastal jejich poslední školní den. Nyní je čeká maturita. Přejme jim hodně štěstí.
Vzpomínkou na čtyři roky (u někoho let šest) je tento článek.
