Pohodáři

 Arabský poloostrov, Srí lanka, Guatemala, Borneo a Papua, Kamčatka nebo Řecko. To je jen malý výčet destinací, jež si v průběhu několika let na svůj cestovatelský účet připisovala agentura Pohodáři, založena v roce 2000 novinářem, spolupracovníkem Českého rozhlasu a dlouholetým redaktorem deníku Právo, panem Martinem Dufkem, jenž se společně se svým kamarádem Vráťou dlouhodobě věnuje točení audiovizuálních snímků, s nimiž následně objíždí základní či střední školy a zábavnou formou vypráví zážitky ze svých cest.

Na otázku, co se skrývá pod pohodovou slupkou těchto sympatických chlapíků a proč vlastně tento projekt vytvořili, existuje poměrně jednoduchá odpověď. Někdo miluje čtení, někdo rád vaří a jiný žije sportem. Pro pana Dufka to je cestování. Poznávání nových míst, kultur, zvyků a lidí se pro něj stalo tak obrovskou vášní, že se rozhodl nenechávat si ji jen pro sebe, nýbrž šířit radost a předávat načerpanou sílu ze svých cest i širší veřejnosti, která si dle jeho názoru potřebuje čas od času ulevit od problémů a starostí, jež každodenně sužují každého z nás a prostřednictvím pohodové atmosféry vycházející z jeho vypravování, chce ve svých posluchačích zažehnout jiskru pozitivního myšlení a  příslib lepších časů.

Rok se s rokem sešel a Pohodáři opět vyrazili do našeho Domu kultury, v jehož hledišti jsme nesměli chybět my, studenti milevského gymnázia připraveni přesunout se během chvilky na jiný kontinent, ponořit se do nitra dosud jen málo probádaného místa a vyvrátit si nesmyslné předsudky panující o zřídka navštěvovaným zemí. Tentokrát jsme však zůstali nohami i myslí v Evropě, jelikož nás Pohodáři vzali do rodné vlasti Koperníka, Chopina, Marie Curie-Sklodowské, Sienkiewiscze či  jiných velikánů, jejichž jména jsou natolik známá, že je není třeba představovat.

Vypravili jsme se do deváté největší země Evropy, proslulé svým blízkým vztahem ke katolictví, jehož obyvatelé si nás, Čechů, považují a mají nás rádi. Ano, řeč je o našem severním sousedovi, kterého Pohodáři pokřtili jako zemi kříže, podzemí, divočiny a srdce.

Jakmile naplněný sál ztichl a osvětlení nahradila velkoplošná tabule hrdě se pyšnící státními symboly Polska, slovo si vzal pan Dufek a pomalu nás začal provádět jednotlivými vojvodstvími, které během své cesty navštívili. Ať už jsme se brodili rozmoklými rašeliništi obklopenými krásnou přírodou, poznávali domorodé vesničky plné milých obyvatel, ochutnávali místní pochutiny či proplouvali mezi vraky starých lodí, rozhodně není pochyb o tom, že jsme si díky oběma pánům opět odnesli zajímavý zážitek. Já osobně jsem panu Dufkovi obzvlášť vděčná za připomenutí faktu, že nehledě na současnou dobu, kdy je módou jezdit do stále exotičtějších zemí, bychom neměli zapomínat na to, že chceme-li navštívit zajímavé místo, nemusíme cestovat na opačný konec světa. Každá země se pyšní svým osobním kouzlem a každá je bezesporu hodna naší pozornosti, ať už je od nás vzdálena dlouhé hodiny letu či nikoli.

Fotogalerie (zdroj Wikipedie):