Poslední zvonění očima třeťáka

Následující článek je prvním z těch, které se vracejí k poslednímu dni výuky ve třídě 4.A. Naše velmi úspěšná účastnice Olympiády v českém jazyce se v něm velmi pěknou a čtivou formou zamýšlí nad tzv. pasováním na mazáky.

O existenci dnu, kdy žáci třetích ročníků odkládají nejen své hezké oblečení, ale i zbytky důstojnosti, jsem slyšela z úst mnoha lidí. Zajímavý mi přišel na jejich vyprávění jeden poznatek: Přes ďábelské plány starších spolužáků vzpomínali na pasování s úsměvem. Pomyslné přebírání žezla mazáků nelze zapomenout. Musíte to zažít na vlastní kůži, aby vám dobrovolná koupel v tvořícím se těstě a konzumace věcí, které se nekonzumují, dávaly smysl. Já už jsem tomu na kloub přišla.

Blížící se poslední zvonění v některých z nás vyvolávalo zvláštní pocity. Během pondělního dopoledne tomu nebylo jinak. Slovo „posledníʺ nosí odjakživa emotivní nálepku. Mísí se ve mně zvědavost, nadšení, trocha strachu, a jak to u slabších povah bývá, i špetka melancholie. A už je to tady. Čtvrťáci vtrhli do tříd a za zvuku píšťalek nám rtěnkami zdobí obličeje. S rudými nápisy  „4.A“ na čelech posloucháme jejich připravené vystoupení. Zatímco zpěv obměkčuje tváře učitelů, mám pár okamžiků na několik krátkých úvah. Všechny se točí kolem tématu plynutí času, ohlédnutí za minulostí a dost mě znepokojují. Gymnázium nebude v našich životech nekonečnou časovou smyčkou a brzy budeme dojímat kantory před tabulí i my. Než se stihnu ze spárů zvláštního rozpoložení vymanit, jsou maturanti pryč. V místnosti se vznáší jen opar vůní ze sprejů a také nervozita, která na rozdíl od vůně nejde vyvětrat. Po dějepisu nás totiž čeká nejdůležitější středoškolský rituál – pasování na mazáky.

Stojíme proti sobě ve dvou skupinách. Není kam utéct. Přestože máme k sobě napříč ročníky blízko a na gymnáziu nepanuje nevraživá atmosféra, uvědomuju si, že jdou kamarádství stranou. Události nabírají rychlý spád. Pokyny nás stručně a jasně směřují do středu školního dvora. Začátek hodnotím jako poměrně neškodný. Vylepšená verze „kola mlýnskéhoʺ nám rozproudila krev v žilách. Svižná chůze v kruhu nikdy nikomu neuškodila. Ani svižné skákání žabáků, zpěv a všudypřítomný aerosol z deodorantů. Po krátké rozcvičce ale přichází na řadu losování do dvojic. Dočasná spojenectví. Vidina toho, že nepodstoupím zkoušku ohněm sama, mě uklidňuje. Proces začíná. Dvojice postupně mizí za vzrostlými tújemi. Ozývá se smích, tleskání, pleskání, hvizd, slova podpory, rozkazy, občas výkřik… Zkrátka, ideál pro posluchače. Hlavně pro ty, kteří se museli ztratit za oponou jako další. Průběh druhé části je o poznání divočejší. Popsala bych ho jako dvě a půl minuty dezorientace.

Pojem „mít něco až za ušimaʺ nabral úplně nový rozměr. Asi už nikdy neabsolvuji cestu ze školy se skořápkami ve vlasech jako 23. dubna. Pasování se bezpochyby zařadí na seznam mých nejbizarnějších vzpomínek. Příští rok staneme v roli pasujících, karty se obrátí. Koloběh bažantů a mazáků pokračuje dál.